Karel Poborský: Fotbal teď dělám z druhé strany
„Mám problém s kolegy, kteří za každou cenu hledají něco pozitivního tam, kde nic pozitivního není,” svěřuje se česká fotbalová legenda Karel Poborský. Kolegy už nemyslí fotbalisty nebo svazové funkcionáře, nýbrž novináře a experty. Sám se teď jedním stal a to na plný úvazek v barvách televize CANAL+ Sport. Divákům v Česku a na Slovensku zprostředkovává dění v anglické Premier League a tvrdí, že v dnešní realitě médií a sociálních sítí by fotbal asi hrát nechtěl.
Když teď přijdeš na nějaký úřad a máš vyplnit kolonku zaměstnání, co tam napíšeš?
Od 1. prosince píšu OSVČ.
No a konkrétně, když tam má člověk zaškrtnout, jestli je instalatér nebo učitel?
No tak tam bych zaškrtnul média, něco směrem k televizi CANAL+ Sport.
Máš to už vnitřně tak, žes přešel na druhou stranu barikády?
To asi úplně ne, ale když někam přijdu, tak zdravím novináře: „Nazdar, kolegové!” Oni na mě koukají, jestli si z nich dělám srandu nebo ne (směje se). Trošku si ji teda dělám… Zní mi to trošku divně, že bych přešel na druhou stranu, a vlastně nevím, co kolem toho cítím. Dělám teď fotbal zase z jiné strany, ale že bych se pasoval mezi novináře, do toho stáda, slušně řečeno, ten pocit asi nemám. Když se bavím s bývalými spoluhráči nebo s lidmi z FAČ, tak samozřejmě vědí, čemu jsem se začal věnovat, protože se to v médiích relativně hodně řešilo. Tzn. vědí, že teď sleduju anglický fotbal, vidí mě na CANAL+ Sport, vědí, že děláme reportážní výjezdy na Britské ostrovy, bavíme se o tom spolu. Takže ano, troufám si za ně říct, že oni si mě už zařadili na tu stranu novinářskou.
Tenisová expertka CN+ Sport Lucie Šafářová občas před vysíláním řekne, že něco nebo někoho nebude kritizovat ještě z určité profesní solidarity, že má ještě „zataženou ruční brzdu.” Míváš to někdy taky nebo jsi to už odboural?
Je mi jasné, kam míříš. Já tenhle problém nemám. Chci ten sport komentovat, ale chci dělat tu práci s tím, že nechci nikomu záměrně škodit, dělat to naprosto profesionálně, jak se to dělat má, a prostě komentovat to, co vidím. Říct kritiku slušně. Čím je ten výkon horší, tím si myslím, že je to třeba méně „okecávat,” Tím to vyjádření má být kratší, trefnější, údernější, tak aby nikoho nepoškozovalo. O nikom nelhat a říct tu pravdu, protože jinak to nemá smysl. A musím říct, že spíš obráceně, mám problém s kolegy, s nimiž jsem třeba ve studiu a oni za každou cenu hledají něco pozitivního tam, kde nic pozitivního není. Například když jsme dělali v České televizi poslední EU. U českého nároďáku já prostě ty klady neviděl, zatímco oni třeba vyzdvihovali, že jsme kopali šest rohů. Co je na tom jako krásného? Je to samozřejmě můj názor, moje pravda. Ať se s tím ostatní buď ztotožní nebo na to můžou mít úplně jiný pohled. Jsem připravený se potom nechat konfrontovat. Třeba s trenérem národního týmu Ivanem Haškem máme debaty, které, kdyby byly veřejné, tak jsou asi velice zajímavé. Je to ale debata mezi námi, tak mezi námi to i zůstane.
A nechal si to van Hašek trošku vysvětlit?
Pro něj je to asi složité, protože to vidí z úplně z jiné strany. On v podstatě obhajuje svoji práci. Ta pravda leží na hřišti, ale velký díl práce je v té mediální rovině. Ivan se snaží uhlídat si to svoje a já ho vlastně chápu. A když se o tom bavíme otevřeně, tak ten fotbal vidíme stejně, což nám oběma pomáhá. Děláme pořád ten samý fotbal, ale z jiných uhlů pohledu. Samozřejmě, on je v detailu, on vidí pod pokličku, kdo je zraněný, kdo není, že tamhle ti hráči mají problém se pozdravit. To my třeba nevíme, tak proto se nám ten fotbal zdá kolikrát víc černobílý, než vlastně doopravdy je.
Jak to bylo během tvé úctyhodné fotbalové kariéry, jak moc jsi řešil, co se o tobě píše a vysílá?
Já to řešil na začátku své kariéry. V neděli jsem odehrál zápas a v pondělí jsem běžel do NS koupit si časopis Gól, kde bylo hodnocení, takové tři křížky nebo tři puky. Tam jsem konfrontoval svůj pocit z toho, jak jsem hrál. Samozřejmě kolikrát mi to hlava nebrala. Pak u mě proběhlo i období, že novináři jsou proti nám, hráčům, takový ten přiblblý pohled, který samozřejmě taky není pravdivý. Až potom to vystřídalo prozření, že je to vlastně názor jednoho člověka, který fotbal vidí nějakým způsobem, ať už ho hrál nebo nehrál, takže dotyčný ten detail často neviděl. Ať novinář ten názor má, prezentuje ho veřejně a ovlivní tím možná spoustu lidí, ale pak už to u mě tak nějak vyšumělo a přestal jsem se o články zajímat.
A měl jsi někdy nějakého novináře na své soukromé “černé listině?”
Tak samozřejmě, i když konkrétní jméno ti tady od boku nevystřelím. Měl jsem oblíbené novináře a ty neoblíbené. Vlastně ani nevím proč. Prostě je ti automaticky někdo sympatický a někdo zase ne. Samozřejmě, když tě někdo „natře” nebo někdo má víckrát takový a makový názor, tak nad tím přemýšlíš víc a toho člověka si šoupneš do nějaké škatulky. Ale asi je to standardní obrázek profesionálního sportu. Novináři nebo média jako taková ho dokážou strašně ovlivnit. Když si na tebe někdo „zasedne,” tak je to nepříjemné, protože fotbalová kariéra nejsou jen ty dvě hodiny na trávníku. Mezitím uteče spousta času, a když tvoje výkony někdo prezentuje ne moc lichotivě a realita je třeba jiná, tak to pro sportovce příjemné není.
Celý rozhovor s fotbalovou legendou Karlem Poborským najdete v novém HATTRICKU, který je právě v prodeji!