Ani Xabi Alonso, ani Victor Boniface. Kdo stojí za historickým úspěchem Leverkusenu?

V Leverkusenu měli vždycky dobré oko na dvacetileté kluky. Vzpomeňte na Sona, Berbatova, Carvajala nebo Schürrleho… Ale to, co se na předměstí Kolína děje poslední tři čtyři roky pod vedením Simona Rolfese, nemá ve světě skautingu obdoby.

Z letadla vypadá Leverkusen jako předměstí Kolína nad Rýnem. Žije zde jen asi 160 tisíc lidí, tedy méně než v Plzni, a zaměstnanci i fotbalisté zdejšího Bayeru sem raději dojíždějí z dvacet minut vzdáleného Düsseldorfu. Nebýt toho, že v roce 1912 už neměla firma chemika Friedricha Bayera v Elberfeldu dostatek místa na rozšíření svého areálu na výrobu barev a nemusela se přestěhovat, nejspíš by dnes o Leverkusenu nikdo nikdy neslyšel.

Město je známé v podstatě jen farmaceutickým koncernem Bayer a stejnojmenným fotbalovým klubem, který v roce 1904 založili jeho zaměstnanci a dnes tak díky tomu patří k jedné z výjimek z bundesligového pravidla 50+1 a může jej většinově vlastnit soukromý subjekt. Navzdory tomu se Bayeru ještě nikdy nepodařilo vyhrát bundesligu. Nejblíže k tomu měl na přelomu tisíciletí s Michaelem Ballackem, Dimitarem Berbatovem a Landonem Donovanem, kdy během čtyř sezon od roku 1998 do roku 2002 skončil třikrát druhý, což pak zopakoval po Ballackově návratu ještě jednou v roce 2011. Tehdy u toho byl i Michal Kadlec… Blíž titulu ale Bayer nikdy nebyl. Až doteď.

Tým vedený Xabim Alonsem, někdejším záložníkem Liverpoolu, Realu Madrid nebo Bayernu Mnichov, šlape jako dokonale namazaný stroj, a při vší té rychlosti, s jakou Leverkusen vystřelil do čela bundesligové tabulky, se možná trochu zapomíná na člověka, který na tom má dost možná největší zásluhu. A nejen proto, že Alonsa do Leverkusenu přivedl…

VŠECHNO JE O LIDECH

Jmenuje se Simon Rolfes, je mu dvaačtyřicet – stejně jako Alonsovi – a mezi lety 2005 a 2015 hrál ze Leverkusen. Tedy v té době, kdy Bayer zopakoval své nejlepší umístění. Po konci hráčské kariéry dělal chvíli experta stanice ZDF a následně vedl analytickou společnost GoalControl, než jej Jonas Boldt v roce 2018 přivedl do akademie Bayeru. Mimochodem, byl to právě Boldt, kdo zde vybudoval celosvětovou skautingovou síť, ve které uvízl třeba Korejec Son nebo Chilan Arturo Vidal. Když Boldt Rolfese představoval, říkal, že „všechno je jen o dosazení těch správných lidí na správná místa a že ambiciózní Rolfes jistě pár věcí změní,“ ale ani on nejspíš netušil, jak rychle a do jaké míry se jeho slova naplní. Německo se zrovna nacházelo uprostřed jedenáctileté nadvlády Bayernu a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se na těchto poměrech mělo něco změnit.

Rolfes si ale přiznal jednu podstatnou věc, a sice, že na ty nejlepší hráče Bayer stejně nikdy nebude mít peníze, takže si je bude muset vychovat. A hlavně, že jestli to má s nějakým sportovním úspěchem myslet opravdu vážně, tak se do toho prostě musí pustit. A protože na svém vlastním příkladu – obyčejného kluka z Brém, odkud tak trochu symbolicky pocházel i Friedrich Bayer – viděl, že se správným nastavením to může kdokoli dotáhnout až do reprezentace, pustil se do toho.

Přístup vyžadující trpělivost, kterou velké kluby s investory v zádech nemají, protože návratnost svých prostředků chtějí vidět už na konci první sezony, je statisticky efektivnější. Příkladů je mnoho. Od Genku, přes Benfiku až po Salcburk. Jen pro srovnání: Veškeré investice do supermoderní salcburské akademie, kterou Redbull postavil v Rakousku na zelené louce, vyšly na méně než sto milionů eur, tedy částku, za kterou se dnes prodávají ti nejlepší fotbalisté. A Salcburk, který objevil a poslal do světa borce jako Haaland, Szoboszlai, Mané, Adeyemi, Upamecano, Hwang nebo Naby Keïta, dnes díky ní tolik utrží v podstatě každé druhé léto.

DOBRÁ AKADEMIE SE NEDÁ KOUPIT

„Jako organizaci vás tenhle přístup žene dopředu, protože můžete opravdu ukázat, že jste v tom lepší než ostatní,“ říká Rolfes s tím, že zatímco tituly se v podstatě dají „koupit“, věhlas akademie nikoliv. Být nejlepší v rozvoji mládeže je podle něj dokonce jednodušší, než podepsat kvalitního „hotového“ hráče.

Co tím myslí, se dá dobře ukázat na dvou případech. Kai Havertz, v současné době hráč základní sestavy Arsenalu, byl v klubu od jedenácti let. V devatenácti stál devadesát milionů eur a mohlo si ho dovolit jen pár klubů na světě. Leverkusen by za něj nikdy nemohl dát ani polovinu, přesto v jeho dresu odehrál tři sezony, než odešel za pětasedmdesát milionů do Chelsea. A pak je tu dvacetiletý borec se stovkou bundesligových startů, v nichž v průměru v každém druhém zapíše gól nebo asistenci. Německý reprezentant a týmový hráč. Podle transfermarktu stojí sto milionů a Leverkusenu by se náramně hodil – je téměř jisté, že by mu vyhrál titul, ale tolik peněz za hráče nikdy nezaplatí. Naštěstí nemusí, protože si ho vychoval. Respektive ho koupil v Kolíně v šestnácti letech za dvě stě tisíc a dal mu péči, na které v Leverkusenu staví.

Současný úspěch podle Rolfese stojí na třech pilířích…

Celý článek si přečtete v novém čísle časopisu HATTRICK, které je právě na stáncích!