Kam se poděli čeští trenéři?
V jedné fázi sezony 2023/2024 pracovalo ve slovenské Niké lize najednou šest českých trenérů. Polovina týmů tak měla na lavičce odborníka zpoza řeky Moravy. Slovenská nejvyšší soutěž má dvanáct účastníků, a protože angažmá dostali i Španěl a Srb, v domácí soutěži v tu chvíli táhli slovenští trenéři za kratší konec. Situace se však změnila.
S ROZDÍLNÝMI IMPULSY
Důvody, pro které si kluboví bossové zpod Tater vybrali právě české odborníky, se různily. Jaroslava Hynka angažovala Žilina s argumentem, že rozumí práci s mladými a to žlutozelení vyžadují. Podbrezová potřebovala konsolidovat poměry uvnitř a prvním krokem byl pořádek na hřišti, který měl zajistit – a tak se i stalo – Roman Skuhravý. Sám o sobě prohlašující, že je demokratický diktátor. Ondřej Smetana přišel do Ružomberku jako nutný impuls po třetině sezony. Trenér Peter Tomko dostal na jejím začátku premiérovou důvěru jako hlavní v první lize, jenže výsledkově to prostě nešlo tak, jak by si v klubu přáli. Přišlo tradiční řešení: nový kouč. Volba padla na tehdy jednačtyřicetiletého ostravského rodáka. V Banské Bystrici měli tehdy na lavičce Michala Ščasného, který převzal do nejvyšší soutěže se vracející mužstvo od postupujícího kolegy. Lidé z Dukly ho znali a on znal slovenskou ligu, bylo to jeho čtvrté angažmá pod Tatrami (jak se ukázalo, nikoliv poslední). Volba Františka Straky byla pro Michalovce v situaci, v jaké se mužstvo v tabulce nacházelo, logická. Po dvaceti kolech byl Zemplín až po krk potopen v boji o záchranu, neměl na kontě ani jedno vítězství a pouhých šest bodů. A to byla pro Franze výzva. Nesplnitelnou roli předložili Dušanu Uhrinovi ml. Ten se stal čtvrtým trenérem ViOn-u Zlaté Moravce v sezoně. Ale potvrdilo se, že špatně poskládaný kádr, psychicky rozhozený a bez potřebné kvality na všech pozicích, neměl nárok ustát nejvyšší soutěž, ať by měl na lavičce kohokoli.
PROČ PRÁVĚ ČEŠI?
Stopa českých trenérů ve slovenském fotbale je hluboká. Není klubu z těch relevantních, ve kterých by někdy nepracoval odborník, pocházející od Moravy na západ – Slovan, Trnava, Žilina, Nitra, Dunajská Streda, Košice, Prešov, Banská Bystrica, Ružomberok… tento výčet je prostě bez konce. Je to dáno i historií, společný stát a společný ligový fotbal je pevně zapsán v myslích lidí. Příbuzný jazyk, znalost prostředí, vzájemné prolínání hráčů i trenérů, svého času totožná metodika, v neposlední úspěchy, na kterých se podíleli jedni jako druzí. Češi sbírali na Slovensku tituly, poháry i sportovní záchrany soutěží. Nepochybně, byla i zklamání z nenaplněných cílů, ale jejich vysoký kredit fotbalových odborníků přetrvává. „Jako ve všech profesích, i mezi českými trenéry jsou dobří a ti druzí. Ani pokud jde o úroveň vzdělávání či nabírání teoretických znalostí, není mezi našimi zeměmi propastný rozdíl. To, co dělá pro slovenské funkcionáře z českých odborníků zajímavé adepty, je úspěch. Český fotbal jich od rozdělení republiky dosáhl více,“ podíval se na téma Zsolt Pakusza, který je na Slovenském fotbalovém svazu zodpovědný za vzdělávání a odbornou výchovu trenérů. „Neznamená to, že český trenér je automaticky lepší než slovenský. Myslím si ale, že ve většině zemí střední Evropy u fotbalových funkcionářů stále platí, že ze zahraničí bude lepší než domácí.“ Pak Pakusza nabídl svou definici kvalitního trenéra: „To je ten, který má práci.“ Více to rozpitval: „Pokud skončí u jednoho zaměstnavatele, okamžitě nebo zanedlouho má další džob. Tituly či pohárové umístění může v sezoně dosáhnout jen omezený počet trenérů, kvalitní práci však umí odvést i trenér šestého či desátého týmu tabulky. A ti, kteří fotbalu rozumějí, to vnímají a takového pracanta si vyberou.“
Co stojí za stále menším počtem českých trenérů východně od Moravy? To na svých stránkách rozebírá nejnovější HATTRICK. Ještě ho nemáte? Na stáncích už na vás čeká!
